Od pochybnosti k pochybnosti stálé
zříš, bože, zmítá se má vlna dlouhá,
od břehu k břehu. Hrozná je má touha,
ta pohání mne v neurčito dále.
Třpyt majáku mne mihotem svým šále
se zmítání a bolu mému rouhá,
a pustý břeh, ta tvrdá příkrost pouhá,
mne sráží, nedá v klínu usnout skále.
A tak si říkám: moh’ jsem ztroskotati
loď mnohou, a přec chránil jsem jí žití –
však Kdos jest, jenž to zapření mi splatí.
Já rybám děl a polypům: Hle smavá
zář slunce ze mne národům se nítí,
a z propastí mých bílé světlo vstává.