MORAVANÉ.

Boj divý dosud zuří, však už jen krátkou chvíli, neb tenkrát v českých vojích husitské není síly, zde slabost jen a zrada – jsou vojska rozváta, pan Thurn je na útěku a v prachu Uhřata.

Voj celý kolísá se jak v žito bouř kdy vpadne, ó mysli lidu chabé, ó mysli pánů zrádné – již padly z českých rukou meč, štíty, pavezy, kles’ český kalich Páně, Maria vítězí.

Už rozvrat projel řady, už ničím strach ni sláva, ach, v útěk nečeský se české vojsko dává – jen jedna řada stojí, vstříc útokům se pne jak hvězda pólu, která se v bouři nepohne.

To Moravané stojí – déšť koulí v sluch jim hvízdá, a těžká Bouquoiova se na ně valí jízda, však oni tiše trčí jak skála Praděda – ó ti-li couvnou také, pak běda, přeběda!!

Však couvnout?... Kdo to řekl?... Se v hanbě vrátit domů? My Moravané, my snad?... To nikdy, u sta hromů! Nám umřít ovšem možno – už řídký náš je řad, jak poslední by ječmen se pod srp ostrý klad.

Ty, dobrý pane Šliku, tys poznal jedním hledem, že my jak o muzice si v boji dobře vedem’– tys poznal naši duši, že spodlit se – ó ne, a hanba-li kde, v naší ať krvi utone!

Poslední výkřik zazněl, poslední padla rána, až do samého srdce, vám, Čechy, teď je vklána, kněz, žoldák triumfuje, zní Němců ryk a smích, a pozdním krajem zmírá ston, povzdech raněných.

Na přeražený prapor se klade mroucí hlava, a usečená paže už mečem nezamává, jen slova slyšet ještě: „To my, my Hanáci, jsme přišli s vámi mříti, Horáci, Slováci!“

Ó, Moravané moji, vy statní, dobří chlapci, jak dnesky bych vás viděl tak s kosírky a třapci, tak doma v klasech stáli jste – kol té reže les, a s úsměvem jste zřeli a s pýchou do nebes.

Jak o poutu je slavném, když řežba v šenku víří, a cymbály v to hraji a hudba nejvíc hýří, a rudá pentla vlaje jak prapor nad hlavou, a šaty postříkány jsou mízou krvavou.

Ó stojí dosud Hostýn a naše Hora Bílá – a jedno srdce naše – v něm nadšení a síla, na jeden plamen pojí se vše to, jeden kruh, a nic jej nerozdvojí, ni Řím, ni ďas, ni bůh!