Dnes k Tobě s prosbou zraky moje hledí
ne za sebe – jáť nedbám sebe více –
leč za všecky, kdož denní chléb svůj jedí,
jej v hořkých smutků slzách máčejíce.
Ty nejlíp víš, co každého z nás souží,
co opláče kdo, po čem marně práhne,
ty nejlíp víš, že více těch, kdož touží,
svých cílů nikdy, nikdy nedosáhne.
Ty víš, kde v nitru v bol se radost vrací,
znáš srdce živá, dávno spráchnivělá,
znáš každou duši, jež, ač všecko ztrácí,
se jiným přece cize nezavřela.
A zvláště za ty prosím, kteří v nitru
Tvou myšlénku svou krví živí vřelou,
kdož bratrům k záři ukazují, k jitru
a svoje květy jiným v cestu stelou.
Rač učinit, by láska Tvoje věčná
jak svit Tvé zoře rozlila se světem,
by moudrosť Tvoje pravá, nekonečná
i zemským průhlednou se stala dětem.
Dej chudým chléb, kdož úpí ve porobě,
dej volnost jemu, on ji přijme s díkem,
kdo čist je, zůstaň čistým, rovným Tobě,
kdo padl, vstaň a budiž bojovníkem!