Do retů nelze složit celou duši,
jeť ona dech, jejž slovo nepostihne,
jak šepot hvězd, jejž srdce jenom tuší,
a jenž se časem jarní noci mihne.
Neb každý krystal neroztaje v máji,
a slovo srdci zůstává přec chladným,
by oheň přeneslo, jež nitro tají,
a nestalo se vřelé duši zrádným.
Pak úsměv řekne víc než slova mnohá,
zrak sklopený neb touhou sálající,
stisk ruky slabý výmluvnost má boha,
a slza, jež nám v plaché stojí líci.
I zmlknutí a náhlé zamyšlení,
a těžký vzdech neb vzlyk, jenž ňádrem zmítá,
pak ticha tok a posléz probuzení,
jak a němé noci den kdy nový svítá.
Však nejvíc hudba, kterou struny lijí,
jíž dusí smutek, pohání cit slasti,
jež v slzách koupá svoji melodii,
a se skřivany jásá nad propastí.
Že bysi zřel, jak těžké slzy, bílé
jak velká rosa na všech strunách visí,
a vůni květů, která s tony mile
a teplem v jediný se půvab mísí.
A když už vyzní poslední ta sloha,
dvě duše mohou umříti v tu chvíli,
vždyť řekly si, že věk hledaly Boha,
a v druhém srdci teď jej odhalily...