Nad mnichem, jenž vždy sám žil, smutný, zbožný, tichý
a bez dechu teď spí, zní bratří dumný zpěv:
„O Pane Veliký, na jeho nehleď hříchy,
o přijmi duši v ráj, a nás chraň pokušení!“ –
A mnicha mladého, jenž včera snil, dnes není.
Sbor kámen přivalil na rakev z hrubých dřev,
a ten, jejž neznal svět, jak stín do dálky zašel.
Ó duše čistá vždy, kdy sterý balvan buší
nám bolně v citů dno, kdy srdce v mukách zlých
si tesá vzpomínky na náhrobek své duši,
zda smíme ždát si víc, než aby život celý
tak tichý přijal hrob, jak cely tvé klín stmělý,
a aby na kříži se skvělo v červáncích:
,Ta duše nejkrasší si dráhu zvolila.’