Jenž bloudil, tápal dlouho v tmách,
a odvolával pravdu svou,
jak duch by přítele naň sáh’,
tak umřít přál si pojednou.
„Dost!“ řekl pevným hlasem svým,
„již duch můj více nezbloudí,
já ku Kristu si pospíším,
a on nás všecky rozsoudí.“
Šel s jasným čelem, zmužile,
nic hlavu pyšnou nesvěsí,
a hrůza smrti zlotřilé
jej nezlomí a nezděsí.
Tak žádný stoik nežádal
si smrtí děsnou zhynouti,
jak bál by se, že ohně pal
by v posled moh’ jej minouti.
Pad’ na kolena před kolem
se modlil v jitro zardělé,
pak mužně vzhlédl kolkolem
a k východu zřel nejdéle.
Tam někde v mlze, daleku,
tam leží rodná česká zem,
však místo proseb, nářeku
jen vítězným křik’ hlaholem.
I zdálo se, že dvojí zpěv
z těch jedněch prsou vychází.
To jakýs vážný ducha zjev
jej písní svojí provází.
„Sem, kate, přistup,“ v konec prál,
„a z předu rozniť ohně pal,
neb bych se tvého ohně bál,
sem byl bych se já nedostal!“