Já volám tě. Rok již mrtev jsem
a pokoje nemám v hrobě svém,
zřím, kterak jsi sláb a nestatečen,
jak smrti se bojíš, vždy couváš jen
a nehoden’s jména již muže.
Já žalář jsem navštívil, v kterém teď dlíš,
já ohněm jsem přicházel ve snech ti blíž,
tě za sebou přitáhnu, nežli to zvíš,
ty musíš se mnou jíti!
Mně uniknout – marně bys si ždál,
již kat ti hranici uchystal,
ty do vlasti své se nevrátíš víc,
ni jednu neuzříš známou líc,
jsi odsouzen za mnou se bráti.
Můj prach kat vysypal ve vodní vír,
však ani zde v temnu klid není a smír,
zde boj je a hrdosť, ne mdloba a mír,
tož pojď již ke mně dolů!
Děl Kristus: ,Nejsem pokoj, však meč,
kdo se mnou je, půjde v krvavou seč,
já nechci vlahé – jimi pohrdám,
však za život život věčný dám – –
tož nastal čas – konec již všemu.
Ty zítra se vzchop a vyjdi v před,
Kristus je žár – tys mrákotný led,
v tom májovém jitru ty roztaješ hned,
již toužím tě obejmout, bratře!‘