MÍR.

Den zasmušilý uhasínal zvolna, nach červánků již zmíral nad západem a vzduchem nesla nálada se bolná. A bledá mračna dýchajíce chladem

se leskla jako kov, jenž srdce děsí, že Mamon vládne také nad nebesy. A smutná země, zasypána sněhem, již polil večer prázdným světla žehem,

se chvěla v nitru, ždajíc marně rána, jež teplem, jarem mělo dechnout na ni, a snila těžce v trapném zadumání, hruď rozryta a duše na smrť zdrána,

a kolem bylo šera teskné moře. Pln únavy a sklamání a hoře již zapomněv svou sladkou, dávnou báj o spasení, jež vrátí lidstvu ráj,

spal celý kraj. Tak mdle, tak unyle tu chvíle táhla, a srdce lidská marným steskem práhla po neznámém, po sladké jakés smrti,

jež duši vznese, pouta těla zdrtí, a mysl vadla, mučila se v hrůze, že ničím je zde láska, cnost i víra, že člověk ztracen zhyne po zásluze,

a práce, dobro, žití že v smrti klín se neodvratně sřítí, že Bůh jest hrob, jenž všecko uzavírá, že pěnou pouze na věčnosti proudu

jest země, člověk jenom jiskrou troudu. A celá snaha od jitra až k noci, jíž touží kletbu nicoty své zmoci, i vyšší vzlet a msta i odpuštění,

i pokoj duší, vášní bouřné vření jest stín, jejž věčno vrhá v světů den, jest sen, jest sen! A nikde léku, nikde slitování.

A vlastní nitro lidí – peklo muky. A marně s kříže světlý zjev se sklání té svaté Krista probodené ruky. A zkažen, ztracen nešťastný je svět,

a ku hledání svaté pravdy vznět jest navždy klet... Tu náhle v strži mračen, která pádí a mizí v noc, či kdesi od pobřeží

až jiných světů, které v snění leží, se ozval hlas – ples víry, dobra, mládí, a jako Sinaj, který v blescích svítí, a jako kříž, jenž s Golgoty se třpytí,

v to smutné, bědné, bludné lidské žití sáh’ mocný jas, a ozářil zla, hříchu vlnobití ten svatý hlas.

To Boha byla řeč, jíž blaze, jemně se chvěla v žalu, v pláči tála země, a lidé na zem klesali tu v lkání, a hukot zvonu zvučel bez ustání

tak velebně k těm vzdechů hlubinám: Mír vám! Jak andělský by sbor to nebem táhl, a věčné harfy v struny mocně sáhl,

a vítr slavný, šíré noci moře a mhy a mračna vzdušné na prostoře a celý velký přírody té chrám pěl slavně v lidstva stesk a trud a hoře:

Mír vám! Mír vám, jež vede tiché práce cesta zde budovati krby, chaty, města, kdož chráníte své rodině a vlasti

svůj pot, svůj plod, se vzdavše jiných slastí, z čí štědré ruky bratřím požehnání jak z kypré nivy klasů houšť se sklání, čí památka, ač vnukům známa není,

přec žehnána je v pozdním pokolení, již svému Bohu, jehož v hrudi máte, svět zlý a bídný lepšit pomaháte, vy děti světla, v světlo zírající

a v mukách žití s usměvavou lící vždy hledící jen k zářným výšinám: Mír vám! Mír vám, kdož svaté překážíte snaze,

kdož balvanem jste lidstvu v jeho dráze, jalový štěp, jenž plodů nevydává a jenom prázdným listem ve vzduch mává. Mír vám, vy vrazi, zloději a rváči,

mír vám, vy chudých krvelační dráči, vy zlí, vy tvrdí s lačnou zisku duší, jež vdovy pláč ni prosba nevyruší, již almužny jste, těchy nepodali,

jež pouze Mamon prázdným leskem šálí. Vy děti temna, z hrobu ve hrob jdoucí, svit svaté pravdy snésti nemohoucí, já nechci zmar váš, já vám život dám:

Mír vám! Mír vám, vy v hrobě klidným spánkem spící, pod suchou travou, s ní tak práchnivící. Ó spěte sladce nad pohaslou svící

svých snah a snů, já nyní pokoj mám. Co život smlčel, smrt vám směla říci: Mír vám! Zmlk’ zvonu hlas. A ticho bylo kolem,

svit červánků se třásl sněžným polem a jejich růže chvěly se a bledly. Na blankyt noci chmury tmy se zvedly a božské ticho vesmírem se lilo.

Hvězd tisíc čisté nebe vyzářilo. A modlitbou tu lidské byly dumy a cit a touha, jež se v ňadrech tlumí, a lidé v noc a nebe zříce vůkol

tu chápali svůj nesmrtelný úkol, že k životu jim více třeba není než dobroty a lásky, odpuštění. Co andělé kdys pěli na Betlémě,

čím od pravěku chví se celá země, tím mírem Krista, láskou věčně živou jsi snila, země, a s hůry luna září mlčelivou

tě zulíbala jemně.