Slyš – pouští z rána zní Memnonův hlas,
slyš dnes – jej sotva kdy uslyšíš zas.
Jednou jen v žití, na tom měj dost,
jsi tady chvilkový, nezvaný host.
Neznámý Bůh se proměnil v dech,
zvučí teď Memnonu na ústech.
To není radosť ni smutku sten,
lásky dech rajský zvučí to jen!
Arabů tábor hle! zvedá se prach,
přikryje rakví jej v pustinách.
Přes jejich hroby dále zpěv zvučí,
a srdce sladkou tesknotou mučí.
Mrtvým on zpívá – lebky a kosti
slouchají hudbě té v zoufalostí.
Za nocí měsíčných slyšet jej v šeru
mdlý může básník na severu.
Tisíce jiných také se stiší,
nikdo však jak on ho neuslyší.
Leč pečetí hroznou zamčen mu ret,
smrt jen ji sejme – hlas uletí zpět.
Memnonu slouchá poušť širá v děse,
každý tam atom slastí se třese.
Jdou lidé kolem – plemeno vlčí,
slouchají – Memnon jen mlčí a mlčí.