Slyš Meluziny pláč! Od soumraku do rána
štká žena nešťastná, na vůli odevzdána
snům pustým, zoufalým. Od jitra do večera
jí z hlubin píseň šla tak žíznivá a šerá.
Přes valné pláně vod jak stín přelítla smrti,
jak unavená laň, již honí vzteklí chrti,
kdy měsíc nesvítil, a hvězdy, jindy jasné
jak lampy mřely svit, jež nad mrtvolou hasne.
A chtěla, bláhová, by vzdechy její žalné
až v zem se zaryly, a prameny tam kalné
z propastí pozvédly své hlavy zdivočilé,
ve hrozné svobodě, a zhoubné, mstivé síle,
a hlavou ssinavou do země spurně bila,
až zvedla šedý prach, v něm svoje nářky kryla,
a smíchem bodavým teď zase mrazně kvílí,
lká, prosí, rouhá se, a klne, stená, šílí.
Však její trud a pláč, jež lidem vstříc se nesly,
bez všeho soucitu jen v zapomnění klesly,
bez pomsty přírody, a jenom povržení
k ní válo se všech stran. A lidé zamračení
sluch před ní zavřeli a hněvně hlavou třásli,
svá okna zastřeli a všechna světla shasli,
a spali v obětích a na sny vzpomínali,
co zatím ona kdes již umírala v dáli.