Teď na tom světě zakletém
trn suchý zmládne poupětem,
a stařec zas je dítětem.
Co tlelo dřív, plá znovu zas.
Do srdce dívky lásky jas
žežulky volá sladký hlas.
I rozvadění manželé
se milují jak andělé,
jak kdy jim v růže ustele.
A není koutku v boží svět,
by nekýval tam pěkný květ,
že každý krok jich sehne pět.
I hrobům z plné náruči
své květy jaro propůjčí,
že růže na nich vypučí.
Dvě růže žhavě červené
jak dole srdce raněné,
a vytržené z kořene.
A jedna růže do běla,
aby ta mrtvá věděla,
že pláčeme tu anděla.