Tak jdu mé dítě už, kdy povinnost mne volá.
Bez chvění míjím Tě. Kdo v chvíli těžké, velké,
se nazpět obrací, má v ňadrech srdce mělké!
Půl oko zvlhčené, přec hrdě září zpola!
Že nitro krvácí, kdo na to ohlédne se,
kdy zákon, čest a cit svůj prapor v zápas nese?
Tak jdu mé dítě už, kdy povinnost mne volá.
Kdo směl by váhati, kdy doba dále pílí?
Na noci zapomeň, jež probděli jsme v bolu
a nevzpomínej dnů, jež prosnili jsme spolu,
i na to zapomeň, že kdy jsme šťastni byli.
Pod tíží klesnu snad – však já se zase zvednu!
Vždyť čas ode mne též myšlénku žadá jednu.
Kdo směl by váhati, kdy doba dále pílí?
Nechť padnu v boji já, jde v boj nás na tísíce
za pravdu, myšlénky, za vše, co krásy tucha.
Ať žertvou bouře jsme! My pionýři ducha
vždy s písní vítěznou své nastavíme líce,
a každý Makabej jak živá bude skála –
nehodnoť myšlénky, by bez boje se vzdala!
Nechť padnu v boji já, jde v boj nás na tisíce.