Ach, neodcházej do boje,
a viz mne klečet u nohou!
jen jiskru dej mi pokoje,
a neoslyš mne ubohou!
Ó takovéto loučení
jest těžší nežli kamení –
to do vody se ponoří
a širé kruhy vytvoří,
a klidně spí pak v bezednu
bez citu, lásky, beze snů.
Však bez tebe čím budu já?
Tak plna smutku, bolesti
a samotna jak mohyla –
kdo potěší mne v neštěstí?
Ó rozloučení jeden jen
nám v žití přinést může den –
neb žena, kteráž miluje,
pak nelká, ani běduje,
je chladna jako zima, však
buď sšílí nebo umře pak.
„Má drahá Mary, zhřešil jsem
tak mnoho, že mi okamžik,
kdy ještě dlím po boku tvém,
tvůj litostivý kalí vzlyk?
Má drahá Mary, vlasť volá –
zda srdce mé jí odolá?
Když nebezpečí přijde zvěst,
tu každý stařec rekem jest,
jak za léta i mrtvá snět
krvavý zrodí, živý květ.
Já neptám se, zda milovat
bys mohla toho, kdo by dal
se jako sketa v mrzký chvat,
by nepřítel jej neproklál.
Ty sama bys jej stavila,
a v prsou nůž mu stopila.
Však kdybys přece prchla s ním
– zločinná s mužem prokletým –
blesk smrtný s nebes potom sám
by v prachu stavil kroky vám!“