Rok pátý šel, co ženou byla již, však žádné dítě posud nesmálo se na ni. Žal a smutná předtucha jí srdce spjaly těžkým řetězem,
a ona vroucně k Bohu zalkala, by plod jí seslal dávno toužený. Tu slyšela v svém srdci Boha hlas: „Co žádáš, stane se, buď s pokojem.“
Pak chotě prosila, by dovolil jí navštíviti bratra milého. I spěla s touhou v rodný, starý dům, a zřela známý, požehnaný kraj,
kde v stínu chladných palem pohřbila mladosti kouzlo drahé, prchavé. A bratra líbajíc, tak děla mu ve studu plachém, retem bázlivým:
„Již čtveré stromů spadlo lupení, co manželu jsem byla snoubena, však posud tížila mne kletba zlá, jíž Bůh mně bídné lůno uzavřel,
až nyní syna zaslíbil mi On.“ Leč s divým smíchem děl jí bratr tak: „Znáš zapuzení lístek, bláhová?“ Slz ručej ubledlou jí polil líc:
„Nechť promine ti podezření Bůh – můj choť tak dobrý jest! – A bratr vstal a vyhnal z domu ji a tak jen děl:
„Jdi k němu tedy, ke mně nikdy víc!“ A ona k choti vracela se zas, a její krok byl plachý, bázlivý, jak tajná jakás tíha tlačila
by k zemi její život ubohý, a tíhou tou ten lehký lístek byl... I vešla k choti, však co zřela tam, jí protklo srdce jako žhavý nůž:
Jej uzřela své družky po boku, jak líbá ji a tiskne k ňadrům svým. A Sara vzkřikla hrozně, zoufale, a k zemi klesla – palma zlomená.
A její manžel takto děl jí pak: „Zde zapuzení lístek – uznal soud, že’s neplodná. Já v míru propouštím tě k bratru tvému, jdi si v pokoji!“
A ona jako ovce trpící, jež k žalobám a hněvným výčitkám svých neotevře úst, jen děla jim: „Pro svaté ono pouto přátelství,
jímž vy jste lnuli ke mně, neblahé, a pro ten vroucí lásky mojí cit, jímž já vás každý milovala čas a posud miluji, dnes žehnám vám:
Ó buďte šťastni, šťastni... na vždycky!“ A vyšla vrátkým krokem, nešťastná, a do noci se brala nevlídné, a oni hleděli, jak za obzor
se tratí její smutný, žalný zjev, až v dáli splynul s nebes hlubinou. Dřív měla bratra, družku, manžela, teď vše jí vzala chvíle jediná
tak záhy... hořká sudbo života! Leč ona spěla v chrám, vzdát Bohu dík, že vložil jho to těžké, studené na její slabou, malomocnou šij.
Cookies on Poetry Cove