Buď vážnou jen a na své líce
tak smutné nechtěj loudit smích.
Ten úsměv cizí mrazí více
než krůpěje slz bolestných.
Jest žal nám časem také drahý,
kdy to, co pohřbili jsme v prach,
té hodno bylo slzné vláhy
a naději a čistých snah.
Radš tiše lkát a vyplakat
si smutek z pobouřené hrudi,
než s usměvavou lící snad
zřít chladně na to, co nás trudí.
Jak mohl bych slz nedbat svých?
Nechť plyne jeden den v jich toku,
vždyť nejchudší, kdo v mukách zlých
ni rosy nemá v kalném oku.
Co místo ni pak tají zrak
ti nesmím říci – noc jen čirá
ze hrudi, kterou dusí mrak
tím prázdným okem na svět zírá.