Tvé čelo pálí horečně a ruká tvá se chvěje, a zrak tvůj divě zeje a hledá cosi kol.
Ty před svou matkou ukrýváš taj jakýs duše na dně, však ona pozná snadně, že nosíš v srdci bol.
Když měsíc tíhnul k západu a kohout budil spící, mne našel ještě bdící jak večer – z rána zas.
A když jsi povstal na loži: „Zdař Bůh, má dobrá máti!“ Však dobře bylo znáti, jak zachvěl se tvůj hlas.
„Hle, jarem opět zmládnul svět, tam venku tak je milo, tam všecko květy bílo a hlučno písněmi.
Jdi v pole, háj, jdi ku břehu, kde teplé slunko hraje, tam každá bolest taje, i tvá tam oněmí!“
„Ach odpusť synu bludnému! Já nechtěl, drahá máti, tvé dobré srdce rváti, sám trpět chci jak muž.
Já mněl, že vezmu v chladnou zem svůj divoký žal k sobě, a se mnou v tichém hrobě že zmlkne brzy juž.
Pak na tom našem hřbitově bys někdy přišla ke mně a zulíbala jemně můj rov tam nastokrát.
Však já ta drahá ústa tvá i skrz tu hlínu vřele bych cítil na svém čele jak nebeský dech plát.
Já slýchal kdys, že v hlubinách, tam na dně Vltavině jsou zlaté zámky, síně na věky pohřbeny.
Tam z drahokamů zářné zdi krov z velkých perel nesou, a uvnitř bílé třesou se stříbra plameny.
A jantarová podlaha zvuk každý tiše stlumí, jen voda sladce šumí, a zvoní krůpěje.
Tam slunce sotva zabloudí, a svity bledé luny tam zní jak harfy struny, kdy van v ně zavěje.
A prostřed zámku třpytného, tam ložnice je panny, strop z vodních růží tkaný a stěny z lilií.
Z nejčistší pěny záslonou tam bledé světlo vchází do bílé z mušle vásy, kde v květ se rozvijí.
A prostřed z peří labutí tam malé lože stojí – však oko mé se bojí ten překročiti práh.
Jen ve snu někdy nahlédnu v tu svatyň čisté krásy, v níž mladá žena hrá si, neb tone v libých snách.
Toť dívka nad vše líbezná – toť Libuše je kněžna, tak růžová a sněžná, ne z ženy zrozená.
Vlas černý temnou ručejí jí s hlavy volně padá a líbá bílá záda a plná ramena.
A její rety šeptají cos jako píseň touhy – to den ji nudí dlouhý, jejž tráví samotna.
A její náruč rozpjatá se ku objetí vine, však marně léto mine i zima mrákotná.
Mne přání mučí nezbytné; jen jednou v zemské pouti jí v loktech spočinouti, nechť zahubí mne tak!
Jen jednou žhavě její úst se tknouti růžných květů, bych měl i z oněch retů ssát jed a zemřít pak!“
A smuten spěchá ku břehu. Tam drobné vlnky dole se v hravém točí kole, a zas se dají v běh.
Nač k srdci tiskne ruku svou? A jeho líce bledá co úzkostně tak hledá ve kruhu vlnek těch?
Teď z důli vyvřel šumný vír a bílou pěnou kropí své unikavé stopy a v šíř se rozplývá.
A drobných jisker tisíce se na povrchu honí a každá vlna roní tam světla zářivá.
To jistě jakýs tajemný se obřad koná v hloubi, to kněžna snad se snoubí tam s novým milencem.
On v její sladké náruči ráj najde blaha plný, jej měkké, něžné vlny čarovným uspí snem...
„A já tam v důl, ač nevolán, se přece vloudím zticha, nechť soka mého pýcha můj zkusí divý hněv!
Dřív neustanu, ruka má až divoce jej schvátí, oh, jak se budu smáti, až uzřím jeho krev!
Jej uchopím a mohutně v dál hodím nehostinnou, tu hlavou mrtvou, sinou, i trup ten neživý.
Pak v loktech kněžny opojím se rozkoší a blahem, na její srdci drahém ráj najdu zářivý!“
A zmizel v středu hlubiny. Tam drobné vlnky dole se v prudkém točí kole a zase letí ven.
A ticho... řeka pojednou své tiší temné dumy a jenom zlehka šumí, jak hýčkala by v sen.
Však náhle divě zastená a do temna se chmouří a její vlny bouří a hučí z hlubin všech.
A jako šelmy příšerné se vztekle rvou a sápou, a mohutnou svou tlapou chtí zdrtit skalný břeh.
A jedna vlna surová se ze dna vzhůru valí, a bílého cos halí svou dračí perutí.
To bělostné je rameno, a siné, bílé čelo, toť úbělové tělo bez dechu, bez hnutí...
A na břehu tam usedá si lkajíc, stará žena, rukama lomí, stená a vlasy sobě rve:
„Oh, dítě bludné, nešťastné, tvé bledé, mrtvé líce neuzřím nikdy více ni sladké oči tvé!
Ó vrať mi, kněžno, kořist svou, ten máj mé zimy trudné, to světlo do tmy bludné, ó vrať mi dítě zas!“
Leč dále řeka bezcitná své proudy valí s hněvem, a přehlučuje řevem té slabé ženy hlas.
Cookies on Poetry Cove