Byl praděd můj a vyšel
si z rána v první jitra sen –
on hudbu toho přítmí slyšel,
v němž objímá se s nocí den.
A rozhlednuv se s chvějnou lící
se stádem mlčky v pláně spěl,
a v jeho velké zřítelnici
se celý obzor obrážel.
A zvěř i člověk, širé nebe,
vše v hloubi snění vnořené
se v něm tak dotýkalo sebe,
jak pně jednoho kořene.
A bez pověry, beze strachu
on dojat na zem poklesl,
a v zázrak dne v tom jitra nachu
se k pojmu boha povznesl.