V rozkoši zoufalé, divokém plese
ona své oběti ku žertvě nese.
Do ohně pekel i v plameny nebe
metá je, požár hned kosti jich střebe.
Chytí jim hlavu, v nitro jim sáhne,
mozek jim spálí, srdce jim zpráhne.
Pak z toho žáru je vyhodí ven
zpátky zas na zemský, vezdejší den.
Z jednoho utvoří démant v tom žáru,
z jiného bídnou a bezcennou škváru.
Mne také žár ten v spáry své chyt’,
neptám se – démant či škvára chci být!