Květ vzešel v háji, kvetl jenom sobě
a trávě, keři, v němž se rozvil tiše,
jen chvílemi jej paprsk líbal s výše,
on na vlastním tam usmíval se hrobě.
Jak vzešel včera, dnes tam opět svadne,
přec rozvinul své barvy, lesk i vůni,
a smál se chvilku žití na výsluní,
a v tichu umřel, neznám duši žádné.
My chceme mnoho od života míti
a pohrdáme velkým jeho darem
a trávíme se záštím, nudou, svárem,
že vůbec jsme, dík srdce nepocítí.
A ten květ vzešel, rostl, zvadl maně,
vše jeden den – a přec se smál pln díků.
V tom krásném, slavném žití okamžiku
on šťasten byl a umřel odhodlaně.