Jedna potu krůpěj spadlá dolů s čela
cenou svojí sváží světů stáda celá.
Nad skončenou prací snil tu Dělník věčný,
před ním hvězd se tísnil zástup nekonečný.
Vše to Jeho vůle, Jeho síly dílo:
prohlížel a viděl, že by dobré bylo.
Beze hnutí ještě hvězdy stály tady
jako zlaté plody bájné ze zahrady.
U Tvůrcova srdce tetelíc se jemně
nejblíže tam stála malá naše země.
Okeán i pevno mlčely a ždály,
až se zlíbí jejich promluviti králi.
Řekl Bůh: „Nuž leťte prázdnem všehomíra,
vířením svým plňte lada jeho šírá.
Každá podle vlastní povahy a druhu
vespolek si hrajte v přikázaném kruhu!“
Zaujaly své prahy, zaujaly své trůny
komety i slunce, planety i luny.
Poslední pak ze všech země byla naše,
do neznáma plula nesměle a plaše.
A tu v prvním letu se Tvůrcových skrání
jedna malá krůpěj potu spadla na ni.
Svatá krůpěj sletla, oživnula rázem,
a co člověk prvý doletěla na zem.
V potu zrozen, v potu denní chléb svůj máčí,
a tak věčné v práci k svému hrobu kráčí.