Stárne jak ta bída naše.
Kdo jde kolem, okem naň
vzhledne nesměle a plaše,
aneb k prosbě sepne dlaň.
„Což juž není velká dosti“
dí si chudý, „naše tíž?
Kdy a kdo nás bídy sprostí,
a kdo sejme nám ten kříž?
Nevíť on, jak bída hrozná
dána v úděl věčný nám,
a než přec ji trochu pozná,
zvrácen, klesne také sám!“