Děl Caesar křesťance: „Jsou krásny tvoje oči,
jak mrakem černavým kdy svítá modro nebe.
Je navždy odsouzen, čí zrak v to nebe kročí,
a proto věz, já sám že milovat chci tebe.
Ty budeš vládkyní, jíž světa obzor celý
svou skloní v úctě skráň, a vlny všech mých moří
svůj zjasní bouřný klín, by sestrami se směly
zvát očí blankytných, jež v duši mou se noří.“
A děla křesťanka: „Pro lásku k Tobě, Bože,
a jestli moje ctnost se zdá být cennou Tobě,
nedej, by poskvrnit ji smělo jeho lože,
a radš si vezmi sám ty moje oči obě!“
A ráno Caesar ten, jenž celou noc bděl v touze,
spěl k zajaté, kam žár jej vášně hnal a pálil,
však více neshledal to modro zraku; pouze
led bělma mrazil jej, jenž navždy zor jí zkalil.