Na čistém nebi hvězda bledá
si rodnou sestru vůkol hledá.
Slyš – vážný zvonu zvuk se krajem zvolna tratí...
ten srdce naše schvátí, však den víc nenavrátí.
Ve čistém vody zrcadle
chví svit se luny zapadlé.
A večer mdlou se temní plání
dnes jako zítra – do skonání.
Slyš – zvonu smutný spád jak do dálky se hrouží!
Nechť srdce jak chce touží, ten den se neprodlouží.
A kraj se chvěje, tmí a mění
a dne již není
Přes nivu kráčí poutník chorý
kde v dál se tiché tratí dvory.
Nic – mroucí zvonu tok již s ozvěnou jen splynul –
poutník se cíle minul a kdesi zhynul, zhynul,
a kraj se chvěje, tmí a mění
a dne již není, není, není.