Ty květy zvláště miluji,
ty pocuchané, rozervané,
v nich srdce svoje sleduji,
jež smutně pozdním ohněm plane.
Kol kolem drobných kvítků lem
je starou krví zkropen zcela,
jak dole, na dně hlubokém
by věčná rána krvácela.
S tou ranou v srdci prokletém
již na svět rodí se a zmírá.
Nic nemá soucit s poupětem,
a nikdo krev tu neutírá.
Kdy v žáru léta vadne květ
jak srdce lidské v žáru žití,
zříš rudá místa ještě chvět
se, ona dále bolest cítí.
Ó nechte být, ó nechte snít
ten květ a ve svůj bol se ztrácet.
To srdce nechce klidně žít,
to musí tedy vykrvácet.