Byl pozdní večer již, my vraceli se domů. Za námi města zdi a kolem širý kraj, náš obzor zakrýval svou maskou noci taj, a v dáli nížily se bílé hvězdy k tomu.
Že jedem’ hřbitovem, ty tehda řekl bys. I měsíc bez ruchu se klátil v bílé páře jak mísa stříbrná, již Herodias kdys se hlavou Janovou si nesla ze žaláře.
My mlčky kráčeli, do plášťů zahaleni, a zírali v tu noc, v to prázdno, ono nic, jež každým kročejem se v nový obraz mění, tvar krajin podsvětí na sebe jímajíc.
Ba, z toho okolí dech mrazný vstříc nám vál, to pozdrav jidášský byl severního polu či smrti polibek, jež s námi letíc v dál se smála frašce té, již hráli jsme tu spolu.
Neb oba tehda nás jen jeden poutal cit, jak plamen požáru, jenž dub i břízu sžíhá: žár lásky mohutný, jenž marně v hrudi skryt se v očích zableskne a v našich řečech míhá.
Své jiskry palčivé on sdílí větvím dále: měj pozor, ruky stisk jak pálí teď dlaň tvou! Měj pozor, ve chvíli sic zapomnění malé už srdce na srdce a ústa k ústům lnou!
„Zda cítíš noci mráz?“ já k ní jsem v bázni děl. ,Mne hřeje srdce tvé!( tak ona odvětila. „Jen ticho hrobové a temno v šíř i dél!“ ,V mé duši hudba zní a záře svítí bílá!(
„Tak oba zhyneme jak moucha, v jeden den jež byla zrozena a se západem zmírá.“ ,Přec v jeden lásky mžik má duše žije sen o celé věčnosti a nesmrtelnosť zírá.(
A mlčeli jsme zas, já cítil v duši strach jak prorok Eliáš, jenž děcku vracel žití a nad mrtvolou stál tu v tvůrčích myšlénkách, a přece hrozil se, že má tak učiniti...
Cookies on Poetry Cove