Již šero řinulo se s větví spuštěných.
Kdes v dálce zanikal kukaček pozdní smích
a vše se stulilo na ňádra, v lokty ticha,
vše mlčí, usíná. Jen večer jemně dýchá
v květ rosy krůpěje. Strom snil o plodech svých,
keř růží o hvězdách a o dvou milencích.
Tu náhle měsíce čarovný, bledý třpyt
nad krajem rozlil se jak mrtvých očí svit,
a vítr zvednul se, co na hrobech spal v tichu,
a rozhoupal svůj hlas ku příšernému smíchu,
že v noci hluboké takový leží klid,
jakoby nezřela sta lidských srdcí mřít!