Od brány jitra první záblesk táhl
a hlásal nový den.
Tu starý zvoník po svých klíčích sáhl,
a zvolna vyšel ven.
On kudy kráčel, ranní píseň zpíval
mu každý květ i list,
vzduch kolem jak by baldachýn to splýval –
byl průhleden a čist.
A jasné slunce stálo na obzoře
jak těla Páně zjev,
a kolem rudá rozlila se zoře
jak svatá Krista krev.
A starý zvoník skloniv zbožně líci,
svou čapku s hlavy sňal,
pak dále kráčel, staré ku zvonici
a v ruku provaz jal.
Tu mocným zvon se rozhlaholil slovem,
jak prorok by to pěl
o noci přešlé, o dni příštím, novém,
jenž s nebes na zem’ spěl.
On spánek pudil, oči ze sna křísil
a rety klonil rtům,
do temna žalu naděje svit mísil
a úsměch v chaos dum...
Pak zmlknul zas. A bylo ticho všudy
a taký klid a mír,
jak vymřelo by lidské zlo a trudy
a vášní bouřný vír.
Jak na perutích lásky, blaha, smíru
by ráj se snášel k nám,
jak andělé by spěli po vesmíru
a veliký Bůh sám!