Vždy s ranním úsvitem, kdy den se ze sna křísí,
kdy první paprsek k nám z východní plá dáli,
kdy rosné krůpěje na těžkých klasech visí
jak zrna kadidla, jež ve chrámech se pálí,
A úsměv nejistý, jenž jitrem dosud není,
jen jeho nadějí, již nebem probleskává,
kdos živý obchází ta pole, plná snění,
a sledy na stvolech své stopy zanechává.
To božská noha jest, jež nikdy neumdlívá,
ať kolem vřavy ryk se valí v černém toku,
toť kroků zázračných je stopa věčně živá,
jež obchází ten svět již dva tisíce roků.
Kdo poznal Poutníka, jej přijal s duší čistou?
Od lidí nepřijat a vyhnán s proklínáním
on říši nabízel jim lásky, míru jistou,
a oni s kletbami jen hrozili sem za ním.
A žili v záští dál a u porobě kruté,
ve strachu budoucna a v studu minulosti,
dál vlekli okovy z běd, temna, klamů skuté,
a řekli: „Není tu, kdo zničení nás sprostí!“
A v poli tichounce se klasy ukláněly
na svaté žehnání, v chléb zrajíce té zemi.
,To on, náš světlý Pán, toť Bůh náš!‘ v slasti děly,
kdy srdce kamenná a rtové byli němí.
A celá krajina se svatou bázní třese,
a jak ten Poutník zas se k další cestě vzchopí,
kýs šepot pokorný se před ním v dáli nese,
a klasy shýbají se, líbají ty stopy.