V tvář kněží vrhnuv bídnou mzdu své zrady,
děl Jidáš: „Hřešil jsem, živ nechci býti.
Jen hnus a bolest duše moje cítí,
mé nitro pelech, hostí pouze hady.
Druž přátel nikdy nedala mi rady,
sám hřešil jsem i hynul mukou v žití,
sám usoudil jsem, smrtí hřích svůj mstíti,
a v chvíli smrti sám stát budu tady.“
A bylo jaro... Větev mízou vřela,
pták zpíval píseň naděje a lásky,
a u mrtvého usadil se čela.
Smích na rtech hořký a na skráních vrásky
všesmírné květy jemně zahalily,
a hlavu v bílé, měkké lože skryly.