Jeť odvěký trud nám v život dán
a bolest srdci za kolébku.
Nouze a stesk s námi obývá stan,
prach všednosti lehá nám na naši lebku.
Ve svět-li vkročíš, v to bludiště tmy,
kde každý jen za ziskem pádí,
kde každý jen pro sebe živořit smí,
již smějí se tobě staří i mladí.
A stvoříš-li lásky blažené chrám,
a ctíš-li jak boha člověka duši,
tu se chrám sřítí, a sám a sám
životem kráčíš, kde všickni jsou hluši.
Tak spěješ ku hrobu – pohledni zpět
uvidíš život – posměch chladný,
uvidíš života zmrhaný květ,
a z něho prospěch – žádný, ach žádný.