Jdou léta větrem, který listí smetá
a odvívá je na konec až světa.
To naděje jsou života a touhy.
A za chvíli sám kmen tu stojí pouhý.
Však přijde jaro, znovu zazelená
se koruna ta stromu omlazená.
Pták – štěstí – hnízdo vystaví si v loubí,
kde květy – láska – koutek jeho vroubí.
Květ uvadne, pták uletí, a listí
je rozmeteno větru nenávistí.
Jen modlitba a víra v Boha v žití
jak jasná hvězda nade stromem svítí.
A pevný prací, bouří neskloněn
tu života ční nerozborný kmen.