Toť jaro chudých jest, těch, které sklála bída, již hynou v ústraní jak v suchopáru tráva, jichž jména, osudy duch lidstva nevyzvídá, jimž ohlodanou kost jen do kolíbky dává.
Po tuctech neznámých sem trupů naházeno, a přece v každém plál dřív také oheň vlastní, hlad jeho chůvou byl a všednost jeho věno, ó Kriste, tisíce co kolem byli šťastni!
Teď v šachtu ustlala jim ruka zaplacená... Zda konec důstojný to role člověka hnít jako padlá zvěř tu bez nápisu, jména, on, z jehož hrudi dál žár božství přetéká?!
Toť fraška ohavná, jíž dáno jméno „žití“. Jen jeden ohromný se v slunci hrob tu šeří jak plachta šedivá, jíž chudina chce krýti své rány, nahotu u palácových dveří.
Zříš kde tu jeden květ? Dva mladinké tam dlely, jich tílka spálil mráz, jich barvy hlad a zima. Dvě děti nešťastné to hledaly den celý, kde asi místo jest, kde jejich otec dřímá...
A já jsem slyšel hlas, jak stoupal z šachet vzhůru, kde božství boháčů se halí v dýmy vonné, kde zlatá kupole ční hrdě do azuru a mramor oltářů kde v sněhu krajek tone.
„Již z hrobu temnoty, jež kol mne obepíná, má píseň k tobě zní – zda slyšíš ji v své dáli? Já dnes se probudil, v má prsa děs se vtíná – ó budiž veleben, ty běd a zmaru králi!
Leč chceš-li jedenkrát přec dát sluch mému stonu, slyš, co ti pravím dnes, já, pánu svému červ! Chci protest podati teď ode tvého trónu, neb chvěje křivdou se můj každý vlas i nerv.
Ó pověz, zdali jsi? Já učil jsem se věřit, já rval se s pochybou, svým zbrojen odříkáním, svůj osud viděl jsem se temnem zkázy šeřit, však řek’ jsem jen: On spí, leč procitne mým lkáním.
Já v divém zoufání tě nad svou hlavou hledal, já ruce vypínal, bych byl ti, Pane, blíž. Proč z jasných oblaků jsi své mi ruky nedal? A mohl spasiti’s mne tehda – ty to víš!
Ty’s mohl otevřít svou bohatou mi ruku a nasytit mne tak, jak sytíš v poli zvěř. Ty’s zavřel oči své, bys nezřel moji muku, ty’s zavřel uši své, já viděl to, ó věř!
Neb tobě lhostejno, zda budu žít či mříti, ty’s vztyčil mezi nás své pýchy chmurnou věž – a přece cítila má duše vše, co cítí i duše šťastnějších, jsouc nesmrtelna též.
Teď svaté nohy tvé můj vzlyk víc nepokálí, ret žalu vypil již mou paměť v dlouhých tmách – mne horší mého jen mých dětí osud pálí, ó pro ně v zoufalství teď svíjí se můj prach!“
Tak hloubný, smutný vzdech se z šachet k nebi nese, to jarní zpěv je těch, kdož hnijí v chmurném dolu. Pták nechá písně své, květ úzkostí se třese, a slunce zachází tam ve hrůze a bolu.
Ty ruce mladistvé s životem rvou v dálce a není, kdo by sem šel vhodit kytici. Jeť jaro útokem jen novým v chudých válce, a krutým výsměchem zvěst vesny zářící.
Jdu kolem šachet těch, tam spí, kdo umřel hlady, a věčná zima v hruď mi vane z oněch cest. Jdu, myslím, v přírodě jak málo krásy, vnady, a lásky pramálo jak v lidských srdcích jest!
Cookies on Poetry Cove