Na bouřných perutích
tě poslal jih
přes moře, Alpy vzhůru.
Jak pátral dlouhý čas
již každý z nás,
kdy objevíš se na azuru.
Jsou vlhka křídla tvá
a zimavá
jsou dosud tvoje ústa,
leč na tvé hrudí tkvět
zřím sterý květ
a mračna zpěvných ptáků hustá.
Svůj pozdrav vrhá vstříc
proud v tvoji líc,
tvým políbením plane
řad chudých niv,
jež cítí svatý div,
jak v nitro nová míza kane.
Svou zvedá v jitřní šeř
dlaň holou keř
a zkouší, jak se ráno nítí,
zda moh’ by zítra již
svých puků tíž,
jak šperky v slunci rozložiti.
A z lesů vane v spěch
v kraj slavný dech,
dech svobody to svaté.
A volně noční tmou
se vlny dmou
a v nich se koupou zářné hvězdy zlaté.
Již dávno slední sníh
se skácel v mih –
tak starý Faust se kácel,
když zazněl zvon,
že povstal On,
jenž v květech Vesny vykrvácel.
Má vlasti, vzbuď se zas!
Hle, setby čas,
a život tvůj – jen práce stálá.
Být nesmíš poslední.
Ó pozvedni
se v síle práce své, jaks vždycky stála.
Ó zvone sváteční,
již bouřně zni,
má duše s tvými zvuky letí.
Měj slunce, ty můj zpěv.
Již mládne krev,
má otčina svou Velikou noc světí!