Ty snivé jara večery,
jak mluví v duše hlubiny!
Na zemi, nebi pokoj boží,
v květ rosu, v oko slzu vloží –
zas blaha táhnou hodiny.
Ty snivé jarní večery,
kde jaký zvonek, rozzvoní:
zvon tiché vísky ku klekání,
zvon lidských srdcí k vzpomínání –
v to mateří květ zavoní...
Ty snivé jara večery!
Mír dýší andělé a chlad,
jsou samý květ a lesk a vůně,
že který člověk srdcem stůně,
v nich umříti by volil rád.