Hřmí Rýn a skály, omývá, a v marném ryku, stenu dvou věží základ podrývá, dvou věží v Gottliebenu.
A v chladu ještě, dlouhém šeře se nese lehký jara svit, a klepe na železné dvéře: „Pojď, vězni, ven, chcem’ volni být!...“
Leč on jen hlavou zavrtí – co on má z toho jara? Kol něho spiata ve smrti jen noc a zima stará.
Jak vůkol plaché zraky upne, tak odvrátí je, smutný Jan – a v žaláře zdi neprostupné je český kacíř ukován.
Ty otevrou se jednou přec, leč na jakou to cestu?!... On neskloní však vzdornou plec i v nejkrutějším trestu.
„Tys, Kriste, byl vždy moje síla, ó nedopusť, bych v hanbě kles – rád počet vydám svého díla, až vstoupím k Tobě do nebes.
A byť mně smrtí hrozili, zda nectně couvnout mohu? Vždyť každý ze své mohyly, v soud půjde k svému bohu!
Však co má vlast – ty moje Čechy!... ó ty tak v dáli, dáli jsou, že ani poslední mé vzdechy k nim odtud cestu nenajdou!
A, jež jsem dříve listy psal, ach, poslové ti bílí jak slabí ptáčci znikli v dál a nedoletí k cíli.
I k vám, vy druzi moji, hřímá koncilu přísný, strašný vzkaz, pod světovládnou mocí Říma svůj v bázni ukláníte vaz.
Jen jednu známku mít bych chtěl, zda dcerka moje drahá se vznesla z ďábla osidel, či chabě dosud váhá,
a přijímá vše s tupým klidem!... Ó býti toho sobě jist, že nad mým dobrým českým lidem své moci nemá Antikrist!
Jen jeden paprsk jistoty v té pochybnosti hnětu, já chvím se, Kriste, jako ty, jak’s klečel v Olivetu.
Však nikde ani jiskry jedné, ó jaká tma a ticho kol, a v samotářské jizbě ledné mým druhem jenom stesk a bol!“
Noc dlouhá všecko pokrývá a pne se na vše strany, a ve hruď mistra nevlívá lék spánku požehnaný.
Jen okovy ty děsné chrastí v půlnoci černý, smutný klín, a z daleka je slyšet třásti se jako v hněvu dumný Rýn.
Tu jednou ráno strážný kmet v ta místa vstoupil sirá a v omládlý ten, jarní svět okénko otevírá.
Jak svěží, měkký náhle svane sem výdech obrovských těch hor, a s výše východ září plane, až hoří kolem stráň i bor.
Jak rozkypěl by celý Rýn se žhavou lidskou krví!... Již oblohy se vznítil týn, šleh’ paprsk slunce prvý.
To nebes tvář se odekrývá. Ó jaký ohně plam a žeh, kdy zřítelnicí ohně dívá se Boha tvář sem v plamenech.
Tak na Orebu v žhoucí keř Bůh vstoupil nenadále, a volal z něho: „Doufej, věř, já budu s tebou stále.
Nás pouto mocné, svaté pojí pro zemi tu i pro nebe. Já dávám tobě sílu svoji – kdo mocnější je nad tebe?!“
„Ó, Pane,“ křik Jan nadšeně a vztyčil k nebi páže, „já, kněz tvůj, půjdu blaženě, když vůle tvá mi káže.
Sám sebe nyní v oběť dávám, jak Ježíš sebe v oběť dal – k Tobě se, soudci odvolávám, bys při mou za svou vlastní vzal!“
Tu náhle – je to smyslu klam, hlas jiného to světa?... Hle, jakýs malý ptáček tam na mříži okna slétá.
A čarovábnou luznou vlnou tak něžně, smutněsladce pěl, jak drobnou duši svoji plnou by nadpozemské hudby měl.
Tak divně zvuk ten chvěl se, třás – ó smutná písni, plesná – a znělo to jak matky hlas by hrobního pěl ze sna...
I zdálo se mu, náhle zdálo – to drahé české zvuky jsou!... a chvějné srdce Jana tálo nadšenou, vroucí modlitbou.
I šeptá si: „Ó písni má, ó rozumím již tobě – to rodný kraj mne objímá a těší v temném hrobě.
To jistě hlas je vlasti mojí, to přátel mých je milý vzkaz, že na mílovou dálku pojí nás nesmrtelný srdcí svaz.
Že v mojí vlasti též se dní a mocné jaro budí, a byť mé jaro poslední, je vítám s jarou hrudí.
Ať cokoliv se ještě stane, dík, Bože, za ten dnešní den, ty kyneš k sobě výš mně, Pane, a já už jdu, jsem připraven.
Můj zrak, ach sotva pozná tě – kde nádhery té meze! V tom stkvělém ohně ornátě Ježíši, svatý kněze!
Ten ornát, vím, též na mne čeká – zřím hranici tu hořeti už před oltářem kněz tvůj kleká, k té těla, duše obětí!
Cookies on Poetry Cove