Než příkrov sněhu rodnou zemi skryje,
já umru – cítím v slabém srdce chvění,
že k dalším bojům síly víc v něm není,
že z posledních již ohně zbytků žije.
Ten příkrov také mně příkrovem bude,
v zem chladnou moje vřelé srdce složí,
do čela vtisknou korunu mně z hloží,
a rodná zem přec dá mi lůžka všude.
Jsem poutník bludný – jenž se s cestou minul,
nad skonem mým se nikdo nezarmoutí,
všem lidem byl neznámý cíl mé pouti
jak ptáka tažného, jenž kdesi zhynul.
Pak v snění věčném budu vzpomínati
čím byl v můj život mlhavý a bídný
tvé vroucí lásky jeden úsměv vlídný
a boha prosit, ať ti štěstím splatí.