Smutnou jabloň vraždí žár
v kamenitém, pustém poli,
jabloň marně, tušíc zmar,
ohlédá se po okolí.
Nikde nezřít spasný mrak,
jenž by deštěm oblil kořen,
zdáli jen sem vane pták
zvolna, jakby vedrem zmořen.
Na koruně usedne,
těžká křídla smutně svěsí,
pak se opět pozvedne,
pryč se beře v stinné lesy.
Nelkej, syrá jabloni
neslyšným a tajným hlasem,
smrt tě předce dohoní,
vedrem, hromem nebo časem.
Nejsi sama v světě tom,
na niž tíha kletby padá,
mnohé srdce sdrtí hrom,
mnohá hlava časně svadá.
Mnoho ještě obětí
vyžádá si souboj žití,
než se země v prokletí
v rez a prach a bláto sřití.