Já zhrdal lidmi, kráčeje kol nich
bez slova, chladný v líčeném jich smíchu,
sám žil jsem vždy jak v šíré poušti mnich,
jenž ve svou ctnost se halí jen a pýchu.
Tam nenajde ho klaté země stesk,
ni pověst zločinů a liché slávy,
jej osloví jen vichr, bouř a blesk,
on pouze s Bohem sobě porozpráví.
Na jeho pokyn přijde z pouště lev;
plen jeho nasytí je oba dosti,
své chorály mnich mísí v jeho řev,
pak rozejdou se spolu ve svornosti.
Hluboké, stejně vážné oko jich
plá mocným žárem v pozdrav na potkání,
lev svaly, duchem zas je silný mnich,
jsou bratři, jedné veleříše páni.
Na čele jich se láme osten let,
čím dále, tím jsou oba vznešenější,
až Bůh se zvolna dotkne jich, a hned
je v hlubší ještě snění ukonejší.
Jich kosti vítr vysuší a prach,
den mlčením, noc hvězdami je hlídá,
nad nimi mračna plují ve tlupách,
a dvacetkrát se leto s dešti střídá.
I kráčí bludná karavana sem,
zde stane, hledá toky spasné vody.
V jeskyni staré spočinou si snem,
a stará studna dá jim vláhy brody.
Když rudé slunce vpluje nad obzor,
kol shasnou ohně, lid se k pouti zvedne,
těch kostí v písku nerozezná zor,
a člověk zmizí v poušti nepřehledné.
A nezví nikdo, poklid hluboký
čí ovívá as vyprahlé ty trosky,
jak smývá čas je svými potoky,
a osouší dech větru, tichem božský.