Já viděl zrakem ducha svého hloubi,
již neproniká více žití báj,
kde věčnosť s novou věčností se snoubí –
tam v zakletí spí ztracený náš ráj.
Tam lidské touhy, myšlénky a přání
jak mrtvý kladou u věčný se hrob,
co zatím vleče směšném u sklamání
zde lásky balvan smutné sudby rob.
Zde v mukách bdění, ve snů novém žalu
se vznésti chceme marně kamsi výš,
od plané práce dále k ideálu,
a vtělit v skutek míru bájnou říš.
Náš život lety krátký, dlouhý mukou,
nám ujídá a tráví vlastní cit,
jsme ptáci, kteří schromlým křídlem tlukou
a vlastní krví třísní rodný byt.