Jak Serafů by zpěv sem padal s výše,
či jako harfy Aeolovy znění,
jich duo znělo sladce, bez umdlení,
že všecky duše naslouchaly tiše.
Cos jako vůně mladých růží dýše
tou pouští, vzduchem šelestí mdlé chvění,
zvuk tajných šeptů, lásky políbení,
že znělo to jak ložnic půlnoc spíše.
V jich loď házejí duše růže vonné,
že tíhou jich až do okraje tone.
A tváře všecky planou září lásky.
I Charonovi v úsměv tály vrásky:
„Toť svatební teď bude lože vaše.“
A v temnech proudu zmizel s nimi plaše.