Kdo jsi nenatrhal sobě
květů v bujné letní době,
nech je nyní klidně být –
nadarmo svůj vzbouzíš cit!
A kdos noci jasné, krátké
bez radosti, lásky sladké
probděl sám, teď nech to být –
nadarmo svůj vzbouzíš cit!
Jiným štěstí zanechejme,
sami spěme, umírejme,
srdce mé – to nemůž’ být –
nadarmo svůj vzbouzíš cit.
Bez květů i bez radosti
jeden pokoj spánek hostí,
nebude, co nemůž’ být –
mlčí srdce, mlčí cit...