Prs bílý mladou krví potřísněný,
kam déšť polibků před chvílí se ronil,
jak v nocích máje tichý fontán zvonil
by krůpějemi o mramoru stěny...
Již z dáli slyšet sladké její steny,
vzdech se smíchem, ples za nářkem se honil,
že Charon sám své těžké veslo sklonil
a na Francescu zírá udivený.
„Kde Paolo?“ A bílé ruce spíná.
„Pojď, převezu tě k němu.“ V loďku skočí
a k Charonovi černé zvedá oči.
„On zatracen si tebe připomíná...“
„A já?“ „Vy oba – milosti zde není.“
„S ním zatracena – sladké zatracení!“