Roj ženských duší u vchodu naň čeká,
jak vešel, naň se s divým vrhá křikem,
a v náhlých slzách, s dušeným zas rykem
kol něho jako furií dav těká.
Jej vzteklý bol ten věru nezaleká –
vším zhrdat – bylo dávno jeho zvykem.
Jen jedné želel... s tichým ona vzlykem
za milost prosíc proň tam v strachu kleká.
Jí nejvíce dřív ublížil on v žití.
„Ó odpusťte mu, já jak odpustila!“
„Ne! Na soud s ním!“ tak všecky naň se řítí.
A prchla duše útrpná a milá.
Don Juan smál se rouhavě a vztekle:
„Já změnu hledal, našel aspoň v pekle.“