Se šijí snědou, na níž krve prouhy
jak amuletu rudé pentle plály,
a s ranou v srdci, která věčně pálí,
stál tam, ne mstitel víc, jen psanec pouhý.
Bez jiskry vášně v lících, beze touhy
ve zhaslých očích, černý mramor zdály
se tváře být, a jenom smutek stálý
byl do nich vryt jak nápis hrobu dlouhý.
„Pojď,“ Charon děl, „tam čeká Desdemona,
vše odpustila, umírajíc tobě,
budete šťastni jako v dávné době,
Jen k ní bys přišel rychle, touží ona.
Co chvíle vzala, věčnost znovu dá ti.“
„Jen jednou možno srdci milovati.“