Nic živého, ni pták, jenž větev chudou
a bezelistou opustil již dříve,
ni zvěř, jež prázdnou povrhujíc hrudou
si v zemi stlala lože mlčelivé.
Ni člověk, který nejvíc ze všech tvorů
pro hrstku zisku spěchá v trud vždy nový,
on domů zašel, zamknuv na závoru
svou úrodu a u krbu si hoví.
Co zbylo? Nikde hlasu neslyšeti,
jen vítr bídně šumaří a zpívá
a v dálku nuznou za almužnou letí,
a holý strom jak v taktu větví kývá.
A ještě echo. Ono neustává,
na každý zvuk se neodbytně věsí,
a jeho mluva tajemná a lkavá
jak vrahy živé svědomí nás děsí.
Když zvoláš: „Bože, všady trud a bída,
a lásky, štěstí, míru nikde není!“
Tu třikráte ti ono odpovídá:
,není!!! není!! není!(