Když lady Makbeth přišla do podsvětí,
kde kalná Léthé tiché vlny valí,
kde paměť lidí věčné stíny halí,
jak požár byla, který nocí letí.
Zrak její dosud jiskrou vraždy pálí,
a kapky krve v černých vlasů změti
jak rosu v trávě bylo zřít se chvěti,
jak o ně prsty dýku otíraly.
Sám Charon zděsil osudné se ženy,
a duše mrtvých uletly té chvíle
jak roj labutí, dravcem poplašený.
Leč ona rychle k proudu sestoupila,
a noříc v něm své dlouhé ruce, bílé,
s té malé dlaně rudé skvrny myla.