Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.
Modrý les zřím na obzoru státi,
řeky s hrudí hlaďounkou a měkkou
zpívajíce, do daleka tekou.
Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.
Na pahorku kostelík zřím pláti,
kolem hřbitov prastarý je znáti.
Podél něho v cestu osamělou
lip dvě řady husté stíny stelou.
Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.
Vlak uhání, pouť má již se krátí.
Slyším hlas – to volá moje máti.
V kraj ten známý, milý tak a drahý
hlas mne vábí vroucí tak a blahý.
Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.
Tam, kde hlas ten dojemně se tratí,
tam se lehko, lehko bude spáti.
V srdce smutné, žitím utýrané
slza mrtvých jako balzám skane.
Slyším hlas – to volá moje máti.
I ať volá, volá moje máti,
mladost má se více nenavrátí.
Její obraz vnadný, milovaný
jak dým vlaku rozvát na vše strany.
Kraj se rychle tmou a stínem šatí.