Když vítr vál, tu básník z jizby vyšel. Jak bratra brat jej vítr v náruč jal. Zpěv děsný, tajemný tu básník hřměti slyšel, ten protest přírody, jenž božství zaklínal.
Přes lada prázdná, skaliska srázná šílením blázna letí můj dech.
Suché kol listí letí a svistí se mnou tu v spěch. Páže má třímá
urvané růže, ještě v nich dřímá tajemství lásky, ještě v nich plane
polibek muže a slza krásky. Co s tím se stane? Hedbávné vlásky
chytil jsem kdesi, v bezcenné směsi se mnou to pádí. Z chudého lůžka
tři stébla shnilá, obrázek, stužka, památka milá dědictví z mládí
těch, kterým mileno bylo to, svato, nyní mnou hozeno za nimi v bláto.
Chytil jsem illuse a sliby lhavé, přísahy žhavé, v okamžik schladlé,
panenské vínky, předčasně svadlé. Královská slova s pečetí rudou –
lži jsou to bídné, leč davy vlídné na chvíli znova věřit jim budou.
Znaky a řády pozemské vlády, infulí třísně, žebráků cáry,
erbové plísně, umění škváry, válečné trofeje, paroba naděje,
jež dech můj rozvěje, rolníka setby, zklamání kletby, spálené vísky,
chatrčí třísky, zdupané nivy, rozrytý lán, kudy byl divý
útok hnán. Svízelí hojnou mírem i vojnou ubohý lid vždy
k smrti je štván! Chytil jsem blány – podvodu schrány, zápisky krví
na život, čest, hřích ženy prvý a muže lest. Žeřavé zlato –
krvavé bláto. Špinavo, klato, pekla to zvěsť, přec zaň zem celá
na prodej jest, duše i těla, krev srdce vřelá, vše zaň – zem celá
na prodej jest! Chytil jsem líčidlo kokety staré, jímž chtěla zvnaditi,
zhladiti, zmladiti tváře své charé, aby z nich prohlídlo líce zas jaré.
Šviháků módy řeči jak vody, rozlité polem, v bařinu valnou
páchnoucí kolem neřestí kalnou. Fanfáry, vřavy pochybné slávy,
hymny, jež k oblaku bouřně se nesou, recepty zázraků, jež světem třesou.
Prosebné listy zavlhlé místy – byly to stopy slz, jimiž v skrytu
vdova je kropí. Viděl jsem, chopil, do bahna stopil papíru svitu
vznešených jmen, který mi žebrala vyžilá, ospalá chasa za úsměv
prodajných žen. Démanty kradené, z lopoty koupené štvaného lidu,
a slzy roněné marně a hluše bez těchy, klidu, na dno až duše.
Kam s brakem tím plesnivým, shnilým, neduživým, kam že se schýlím?
S čím se kde střetnu, radost i hoře, uchvátím, vmetnu v hlubinu moře.
Nesmím dřív ustati v divoké závrati, dokud se nezvrátí všech řádů věž,
dokud v prach nepadne, nepadne, nesvadne vše, co zde lež. Člověk – toť lež!
Slyš moje zpěvy! V nich bůh se jeví, jako jej jevil dřív ohnivý mrak,
tak on ti kyne živ, veliký tak! Tulák jsem ze zvyku, podoben básníku
bez klidu, oddechu stále jen v pospěchu ženu se dál, nikde se nestavím,
nikdy se neznavím, prosba můj nevinná nezdrží sráz, hřbitov jen jediná,
svatá mi hráz. Ó, větře, leť, jen mrtvé neruš z klidu, v jich tichý sen jak kolébavka spěj! Dej bolest zapomnít jim, strast a bídu,
však jako prokletí a hrozba živým zněj!
Cookies on Poetry Cove