Tvé jsou ty zvuky, jež mi z ňader plynou,
i srdce zdroj, zkad ony pramení.
Nechť svět se sřítí, lidé všickni zhynou,
má láska, dítě, ta se nezmění.
Na zemské hroudě kolébka jí není –
jeť ona dcerou nadpozemských dum.
Sem zabloudila, nesouc vykoupení
by vyčkala nás oba nebesům.
Den plyne hořký, štěstí naše mizí,
však nechť, nám jiný prapor v žití jest.
Dokud se srdce sobě neodcizí,
bez strachu dáme člun svůj žitím nést.
Nechť ždá nás jasno, nechť se obzor sšeří,
to lůžko naše vždy dá tepla nám,
my sdřímnem v objetí na měkkém peří,
jež anděl lásky z křídel svých dal sám.