Jsem pomocnice hrobu, jenž tělo sobě schrání,
však mně odevzdá duši, já proměním ji v dech,
a zavanu ji větrem do světa úhlů všech.
Jsem při početí konec, jsem porodu, jež brání
a v plénkách dusí plody a mléko mění v jed,
a největší má radost tak malý zdrtit květ.
Jsem poslední mžik hodin, jsem propast putování,
jsem ruka, která přerve v ráz struny života,
jsem nezakrytá pravda a hrozná nahota.
Jsem jediné v tom světě, co při smíchu i lkání
se dostavilo jistě a rozmělnilo v prach
i šedou kadeř stáří i mladých lící nach.
Jsem plachta, která táhne loď za tichého vání
k neznámým, klidným břehům, jež vidět z dáli jen,
neb čím se víc jim blíží, tím hasne v oku den.
Jsem oblouk, který mrští vesmíru šírou plání
své živé, vzdušné šípy až na poslední val,
tam rozdrtí je v drobty a ještě pošle dál.
Jsem hluchota i bělmo i ztrnutí i spaní,
jsem kat, jenž kolem čela si vine srdce v kruh,
a nedbá vůně krve a pro vzdechy je hluch.
Jsem hrom i blesk i rána, jež spadne s černých bání,
a neví co to krása, co zlato, pych a řád,
a bije, koho potká a bije napořád.
Jsem mlýn, jenž stírá hlavy a tluče bez ustání,
za kola beře světy, za koše noc a hrob,
a každý toho mlýna jest čeledín a rob.
Jsem stanné právo boha, jsem západ bez svitání,
jsem daň, již nese každý, jsem nekonečna stín,
v sen věčný ukolébá, však nerodí můj klín.